Vyhrňme si rukávy!...aneb smutný osud jedné fabriky

Vyhrňme si rukávy! (aneb smutný osud jedné fabriky)

Upozornění :  Následující řádky a použité fotografie nejsou určeny pro citlivější povahy z řad „ezeťáků“, takto bývalých zaměstnanců Elektrotechnických závodů Teplice, se sídlem v Bystřanech.             

„Vyhrňme si rukávy, až se kola zastaví. Hej hoj hola hej, do práce se dej!“ Pamětníkům nemusím jistě připomínat slova této písničky, kterou jsme před mnohými již lety, slýchávali téměř denně z rozhlasu po drátě. A podobných „častušek“, zaznívalo tehdy z radia více. Byla zkrátka taková doba. V žádném případě nechci se o nich vyjadřovat ironicky.  Nikolivěk! Tato, jakož i jiné podobné, například podvečerní „Kupředu levá, kupředu levá, zpátky ni krok!“, patřily zkrátka v radiu k našemu dětství. Zrovinka tak, jako třeba „Hajaja“, v podání nezapomenutelného Vlastimila Brodského. Dost možná, ať si to člověk připouští či ne, je při vzpomínání na ona mladá svá léta tak trochu sentimentální. Inu, jak říkám, byla taková doba. A lidi měli k sobě určitě o dost blíž, nežli dnes. Vždyť hrůzy války (té poslední, „světové“) mělť každý (z našich rodičů) ještě docela v živé paměti. Většina českých rodin byla tou válkou tak či onak poznamenaná. Pravda, našly by se i famílie, které za tzv. „protektorátu Čechy a Morava“ hostily ve svých kasinech příslušníky okupační branné moci (a dnes z nich děláme hnedle nejvyšší morální autority).

Dnešní generaci se zdá téměř nepochopitelné, ono „budovatelské“ nadšení. Ale patřilo to zkrátka k té době. Ostatně, není třeba zasejc chodit až tak daleko. Většina nás pamatuje pořádání někdejších „akcí Z“. A kolik užitečné práce a co všechno se při nich vybudovalo. Zadarmo! V kolika obcích jen postavili sobě touto formou obchody, vybudovali kanalizaci, chodníky, etc.,etc. Zkuste tak dnes, pozvat lidi na sobotní brigádu. Šacuju to, že účast bude nulová. Znají to v mnohých zahrádkářských osadách. Povětšinou chodí na brigády jedni a ti samí. Hrubě proto nesouhlasím s některými současnými „moralisty“ a všekritiky. Dříve se udělala i spousta užitečné práce, o tom není pochyb.

Musela to být tehdy velká sláva, když se v roce 1907 zahajovala výroba v budově nové přádelny  na zpracování egyptské bavlny v Bystřanech. Přádelnu zde postavili bratři Grohmannové. Strojním vybavením se údajně řadila mezi nejprogresivnější textilní podniky své doby.

„My jsme světa znalí, my jsme lidé s rozhledem…“, zpíval kdysi Jiří Suchý. Ale provoz přádelny v Bystřanech již málokdo pamatuje. Většina tepličanů má tuto pozoruhodnou stavbu spojenu s érou Elektrotechnických závodů Teplice (ETZ). Jsem také z „ezeťácké“ rodiny a vím, jak byli (a jsou!) všichni na svou fabriku hrdí. Matně pamatuji dobu (někdy v polovině let šedesátých), kdy se zde slavnostně otevírala „nová hala“. Jezdili jsme tudy vláčkem do Radejčína a tatínek mi vždycky s pýchou ukazoval „svou“ továrnu. To bylo také možno vídat téměř denně na „Zámendě“ při posunu plošinové vozy, naložené bednami s rozvaděči z Bystřan. Cílové stanice měly, pro nás děti, exotický nádech (Kuvajt, Irák, atd.) Bystřanští vyváželi své výrobky bez nadsázky téměř do celého světa.

O to smutnější pohled, nabízí se cestujícím z vlaku dnes. Starobylá budova pomalu chátrá, na mnoha místech do ní zatéká. Ba i mnohá břízka, uchytila se ve zdivu. Je to dosti smutný pohled na továrnu, která dávala obživu osmi stovkám lidí. Bratři Grohmannové by dozajista hořce zaplakali, vidouc současný stav. Strojní zařízení a nářadí bylo rozprodáno za cenu šrotu!! Opravdu zářný to příklad „úspěšné“ privatizace „á la made in Czech republic“.

Mám možnost dosti často hovořit s mnohými bývalými „ezeťáky“. A všichni nesou hořce osud „své“ fabriky. Vždyť nejeden z nich zde prožil svá učednická léta. Továrna mnohým umožnila ve studiu dále pokračovat a většina z nich poté zůstala po mnohé roky továrně věrna.

Prodírám se zarostlým kolejištěm od bystřanského nádraží. Tedy kolejištěm, spíš tím, co kdysi bývalo kolejiště. Neboť koleje ve vysoké trávě a hustém křoví nevidíš. Úplně ztracený, nacházím zde velký vrátek, pomocí kterého se „šíbovalo“ s vagony při nakládání výrobků. Divím se, že ho místní „agilní“ sběrači šrotu ještě neobjevili (nebo je příliš těžký a nejde rozebrat?). Dostávám se k chatrnému plotu a zhotovuji pár „dokumentačních“ snímků. Snad raději ani nemyslet na to, kolik továren v naší rodné otčině postihl podobný osud. Kolik lidí tak zůstalo bez práce. Ostatně, co dnes máte jistého? Snad dát se na politiku. Nastudovat trochu téhle té  rétoriky a pak už jen umět žvanit a žvanit. A máte o chléb náš vezdejší postaráno (navíc namazaný máslem a se šunkou). To vám garantuju, vážení.

Nechtěl bych ale, končit svůj dnešní příspěvek do Kurýra až příliš pesimisticky. Ó nikolivěk! Rád bych proto popřál současným vlastníkům areálu ETZ, aby vyšel jejich podnikatelský záměr a areál postupně ožil. Neboť vina za současný stav nepadá na jejich hlavu. Však to znáte. Dnes o všem rozhodují peníze a zase jen peníze. Nejsem si totiž tak docela jistý, zda by v případě bývalých Elektrotechnických závodů Teplice, se sídlem v Bystřanech, pomohlo ono „vyhrňme si rukávy až se kola zastaví…“. Protože tady se kola zastavila už  dávno, docela hodně dávno!

Přeju Vám, i Vašim dětem, pěkný (tý)den.

                                                                                                                             A.K. Kýzl v.r.

Výhradně pro Teplický kurýr

© TK 9.1.2007